Brána
13. 8. 2006
Brána Hleděla za ním, jak odcházel, nemohla se ubránit slzám, které jí tekly po tvářích. Už neměla ani sílu na něj zavolat. Odcházela její životní láska. Člověk, kterého bezmezně milovala. Nemohla tomu zabránit, jen se dívala, jak jí mizí před očima. Jak odchází do dáli. Přišlo to tak rychle, že ani nestihla, zeptat se ho, proč už jí nemiluje. Proč jí opouští a nechává jí tu samotnou. Přes všechny slzy ani neviděla. Tekly jí hustě jedna za druhou. Slzy hořkosti a žalu jí skrápěly líčka a tekly dál. S každou další slzou jí bylo hůř a hůř. Teprve teď si začala uvědomovat co se stalo. Už jí nikdy nebude objímat a líbat. Už nikdy neucítí jeho dotyky. Jeho hlas. Neuvidí jeho oči. Dala se do hlubokého pláče, nic nevnímala. Svět se s ní točil, čas ubíhal. Seděla na kameni uprostřed rozlehlých polí, vítr jí zaplétal krásné, dlouhé, černé vlasy a šeptal jí do uší: "Život jde dál." Jen seděla, ani se nepohnula, začalo slabě pršet. Déšť jí smáčel vlasy a jako by milosrdně jí smýval slzy. Slunce zapadalo v rudo červeném odstínu, poslední paprsky prolétaly krajinou. A pak nastala tma a noc. Černá, bez hvězd, bez jediné naděje, že přijde něco lepšího. Studená i vítr přestal foukat. Déšť pršet. Byla to noc tichá, studená a přespříliš připomínající samotu a nicotu. Neměla už sílu se ani pohnout, byla jí strašná zima. Necítila nohy ani ruce. Už snad nebyla ani na tomto světě. Před ní se otevřela vysoká brána, z které vycházela oslepující záře. Vstala a vykročila k ní. Z brány se ozývala nádherná hudba plná soucitu. Postupovala stále blíž a blíž. S každým krokem jí bylo stále líp. Nepospíchala, šla pomalu a klidně. Okolo ní se rozprostírala běloba zářící čistotou. Opouštěly jí všechny pozemské myšlenky. Strach, zklamání, touha, ale i jiné pocity. Když došla k bráně, byla úplně bílá a čistá, čistá tak jako všechno okolo. Na okamžik se zastavila. Naposled jí ovanul vánek.. Něco jí zašeptal do uší a odletěl. Na jejích ústech se objevil úsměv a bez ohlédnutí vkročila do brány. Když první ranní paprsky ozářili krajinu a vítr opět zavanul, dívka už na kameni neseděla, jen samotný kámen ležel uprostřed polí. Ničím nepoškozený, tak jak tam ležel už staletí. Snad jen na malou rýhu ve tvaru slzy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář